Blaník
Chvátal jsem do dáli, co nohy mně nesly
v klobouku s batohem do lesů skal.
V hradišti Blaníku pode mnou klesly
kdosi tu tábořil,ohýnek k rozpravě zval.
Usedám potěšen, jsem pán i host
ve chvilce prostírám i kafe se vaří.
Můj pohled vpíjí se do ohně jsa myšlenek prost
a ejhle po hradbách kráčí můj ctěný host.
Usedni pane,odepni meč a řekni co zvědět bych měl.
Snad abych v labyrintu žití se vysmekl z vlečných sítí.
Povstal rytíř a rukou vztaženou opsal kruh
a ve svitu Luny nastala veliká proměna.
Z prava i z leva kývá mi Blanický druh
tak zvím že druh ve zbrani je veliká odměna.
A zbrojí tou chrabrou opravdu není
co lidé si marně přespříliš cení.
Vždyť i silné hrady rozvrátili půtky, vády...
A přitom mnozí pevnou zbroj mají
vždyť i lvi a vlci si s ní hrají...
Ano, v jednotě je síla co bránu hradu uzavírá
a přátelství je zbraň nad kterou není...
Spokojen radou uléhám a klobouk si na oči kladu.
Děkuji pane, není to snění
dárek si odnesu od Tvého hradu...
Lobo Gris