Fauna a Flóra
Fauna a Flóra
Od té doby, co jsem začal vnímat svět, mám rád obě sestry – Faunu i Flóru. Obě mě od malička zahrnují svojí láskou a pořád mi připomínají, že jsme jedna velká rodina. Jsme jedné krve, dýcháme stejný vzduch, žijeme na stejné zemi a hřeje nás stejné slunce. Žel při své pouti životem zapomínáme na své kořeny, na svoji rodinu, odmítáme laskavou péči našich blízkých a s batohem civilizace a zbytečných břemen starostí klopýtáme za bláhovými sny a vizemi. Život nám utíká jako písek mezi prsty a hlas sester slábne a mnohdy jej ani neslyšíme. Ne, nejsem výjimkou. Také často vedu litý boj s větrnými mlýny. Tak jak je to lidem všeobecně vlastní. Ale mám i jinou životní zkušenost.
Od útlého věku ukládám (a úzkostlivě střežím) vše krásné do svého srdce. Sestry mi v tom pomáhaly. A tak jsou uchovány jako obrázky v kaleidoskopu – můj dřevěný koník na kolečkách, vůně a barvy babiččiny zahrádky, dědův ovčák Lesan, teplo maminčiny dlaně a její sametový hlas, tátova starostlivost a mnohdy i sparťanská péče, a vše nespočetné, co mi daly rodné hory a mnozí drazí přátelé. A tato sklíčka mozaiky mi připomínají dávný hlas mých sester.
Otáčením kaleidoskopu vzpomínek nabývá hlas na síle i na skutečnosti. Tak mohu rozmlouvat se stromy, květy a zvířata, mají své pevné místo v mém životě. Sedí na lavici přátel a nikdo jim neřekne, vstaň a jdi jinam, to je moje místo. Jsou to skuteční učitelé a rádci. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo se obětuje za své přátele. Ano, je to citát z Bible, ale je to i má zkušenost. Měl jsem a mám kolem sebe mnoho psů a koní a dalších tvorů, tak jak jsme se přízní osudu setkali.
Nikdy nezapomenu na mého prvního ovčáckého psa Avara. Hlavu položenou na mém boku strážil celou noc, abych na našich toulkách přírodou nebyl nikým rušen a mohl spát v bezpečí. Tu přátelskou a oddanou službu jsem vítal, ale nevyžadoval ji. I můj druhý přítel rotvajler Bart dvakrát překvapil lupiče úřadujícího v našem autě. Skóre 2:0. A to proto, že bránil „Krakonošovo“. To není jen o psí věrnosti.
Má kobylka z rodu Haflingů mi mnohokrát posloužila jako válečný kůň. Ne, nevyhledával jsem úmyslně nebezpečné situace, ale čas od času se přihodily. Nedalo se nevšimnout si, že kůň chrání svého pána i vlastním tělem a to ne jen před zuby toulavého psa, ale i před koly splašeného auta, třeba na lesní cestě. Zvířata jsou opravdu balzám na duši.
Stejné to je i s květenou. Často hladím drsnou borku stromů a šeptám: „Krásně se tu dýchá.“ A ten velký bratr tiše zašumí a mnohdy i větví pohladí, jako by řekl: „Jsem tu i pro Tebe milý příteli.“ I vůně květů je jako sladký vzdech. Mnohokrát se mi až hlava zatočila, když jsem procházel rozkvetlým sadem pomerančovníků. Ale stejnou sladkou tíži přinese i kytička fialek. Babička říkávala, že každá kytička má svoji vílu a i ta žije pouze z nektaru a z krásy… Kdo ví?
Snad přeci má smysl učit se naslouchat bratrům a sestrám Fauny i Flóry a snažit se při každé příležitosti být jim prospěšný… Vždyť (zatím) všichni jsme poutníky… a jdeme světem. A hvězdy jsou nám vzdáleny. Do času. I tam se chci podívat. Láká mne souhvězdí Lva. A planeta Pluto. Není to jméno psa? Uvidíme…
Lobo Gris