Jinotaj
Jinotaj
Znám mnoho chrámů, kde lidé klekají,
leč srdcí kamenných a bázeň nemají.
Mamon a pýcha, žene je kupředu,
jak divá zvěř semknuti v jeden šik
s páskou na očích vdechují válečný ryk.
A matička Země staletí mučena,
pod tíží okovů trápí ji proměna.
Vrásky má ve tváři a v žilách jed.
kterak se uzdraví, pomoci nemaje
kdopak jí podepře dobro tím konaje.
Ještě je čas povolat lékaře
felčara z rodiny natáhnout slábnoucí hodiny.
Recepis prastarý podej dcero i synu,
ať na trápení matičky nemáš už vinu.
Přehodnoť skutky i veškeré cíle
a k přírodě stav se s ohledem – mile.
Buď bratrem pro časy tísně
a vždy chraň svůj domov i rodinu,
vždyť nikdo z nás nezná svou hodinu.
A životem klopotným nesloužíš sobě,
drancováním přírody ani této době.
Přijď zas do svatyně s blankytnou oponou,
kde stojí stromy a s uctivou poklonou
šeptají slova, jež i tobě jsou určena
pakliže i Tvé srdce čeká ta proměna.
Usmiř se s přírodou, vždyť žiješ pro ni,
pak k velké radosti i k tobě se skloní.
Lobo Gris