Lobo gris

Jak se mládne u koní

Tu zkušenost mají mnozí. Jmenuje se adrenalin. Je úplně jedno, jestli závodník svírá na startovní čáře volant, řidítka nebo westernové otěže. Je úplně jedno, jestli se jedná o dorostence nebo o seniora. Snad ještě svoji roli hraje mužská ješitnost. A tak, ovlivněn těmito okolnostmi, každý rok mimo sezonu učím sebe i koně něco nového, čím překvapíme kamarády a konkurenci.

Jednou jsem byl pozván na den koní, kde se jeli jak westernové disciplíny, tak i parkurové skákání. Automaticky jsem se přihlásil na své oblíbené rychlostky. Kobylka Laura je běhá s chutí, dává do nich srdce. (Na 1. či 2. místo ji stačí postavit se na startovní čáru a pustit muziku.) Při klábosení v opracovaništi jsem po očku sledoval neznámé koně a jezdce. Průmyslová špionáž odhalila nečekané. Dva koně jsou vyřazení profi, jeden má za sebou i Velkou Pardubickou. Tak holka pozor, pozor, ať není ostuda. Ať máme alespoň to třetí, ale hlavně žádný karambol, vždyť se říká: ,,když nejde o život, nejde o nic.“

A pak to začalo… První start a kůň již obíhá první barel. Ale co to? Ranní rosa a nezkušenost jezdce přinesla své ovoce. Kůň znejistěl, protože mu terén ujíždí pod kopyty. Zvolnil a nejistý jezdec ubírá na rychlosti. Mnohdy rychlost ovlivnit nelze, ale techniku ano. Správně si najet a barel objet co nejtěsněji. Druhý, třetí a hurá domů. Cíl se musí proletět… Inu každý z nás jezdí po svém. Tento závodník nás neohrozí… A již vyráží druhý, třetí, pátý. Tak jak se blíží naše jízda, tak se žaludek stěhuje kamsi pod westernovou přezku. Už je čas připravit se. Poslední pohled na délku otěží, zkušební ,,zasednutí do sedla“  a jemná pobídka Lauře k otočce doleva, doprava a pomalé klusání na střed opracovaniště.  Je povolen letmý start. Už nevnímám diváky, jezdce kolem, očima hledám rozhodčí. Pod kůži se mi vpíjí americké country. Zvedám ruku, Laura stříhá ušima. Je jako natažená pistole. Jeď… Hlína z pod zadních kopyt odletuje. Proletíme startovní čáru a již se blíží první barel. Jako bychom jej o půl délky koně minuly. Ale to už Lauru stáčím a cítím odstředivou sílu, jak nás ladným půlkruhem posílá dále. Nezpomaluj, to hrají nám, diváci burácí. Druhý barel je za námi. Co nejkratší cestou letíme ke třetímu barelu. Nesmím to kobylce pokazit. Nezmatkovat… Techniku máme nadupanou. Při dojíždění zbrzdit koně, kolem zadních nohou jej otočit, současně pobídnout do trysku. Povedlo se. Stoupám si ve třmenech a cílová čára je za námi. Pomalu začínám vnímat jezdce kolem sebe. Hladím Lauru po šíji a šeptám: ,,jsi dobrá, jsi jednička.“

A pak jsem uviděl to děvčátko. Snad pětiletý žabec. Podlezla ohradu, postavila se pod hlavu Laury a pohladila jí nozdry. Pane, máš pěkného koně. Ptám se, chceš svézt? Zavrtěla hlavičkou a řekla: ,,ne, ale chtěla bych vidět, jak vlaje ta krásná hříva. Budete skákat?“  Usmál jsem se a říkám: ,, víš, my jezdíme western a parkur skáčou jiní koníci…,“ To je škoda, posmutněla. A pak jsem uslyšel toho raráška. „To víš, že budou… Vyhrajou kde co, a teď by utíkali?“ Otočil jsem se. Ta slova patřila našemu rozhodčímu. Ale to přece nejde… Koktám omluvu a hledám slova, která by ty dva pokušitele umlčela. Marně. Bylo rozhodnuto. Přeci jsem chlap a nepřiznám strach. Skákat potoky, překážky do 70 cm ano, ale parkur? Vypadá to bledě. Jediná jistota, na kterou mohu vsadit, je Laura. Skáče ráda a z rozpustilosti mnohdy skáče vysoko, až se mi tají dech. Musím to nechat na ní. Ani k odskoku ji nepovedu. Bude to můj Šemík… Náladu mi trošičku zvedli naši soupeři. Uvědomil jsem si znovu, že při skákání je důležité, jak vychází nájezd koně na překážku, správný odskok a to co vnímají diváci, není velikost koně, je to souhra pohybů koně a jezdce, kdy se zdá, že jsou jedno tělo, jedna mysl a potom je krásné vnímat ladnost pohybu… Při těchto úvahách jsem hledal odezvu v mysli Laury. Její velké hnědé oči byly klidné, hluboké a ten klid pomalu přecházel na mě. Sáhnul jsem do kapsy a podal jí mrkev. Přestala stříhat ušima a v klidu si ji vychutnávala. To jsem chtěl, ubezpečit se, že se nic neděje. Pak jsem uslyšel hlas pořadatele: ,,Nyní máme možnost sledovat všestrannost westernového koně, který samozřejmě také umí skákat, ale není to disciplína, kterou jezdí pravidelně. Uvidíme, jak si povedou.“ Stáhnul jsem si klobouk do očí a na pokyn rozhodčího vyrazil. Už se blíží první překážka. Abych Lauru neomezoval v pohybu, povoluji otěže a snažím se vnímat podsazení zadních nohou k odrazu. Jakoby nám narostla křídla. Letíme vysoko nad horním břevnem a opravdu zlatá hříva vlaje. Cítím ji na tváři. A už se vznášíme a přední kopyta dosedají na zem. Laura si to doslova užívá. Překážky za námi mizí jedna za druhou. A už je tu dvojskok. Tady je důležité, aby nám vyšel krok. Zbytečná starost. Hop a hop a cílová čára se ocitá za našimi zády. Ruce se mi chvějí rozčílením. Smekám klobouk a mávám naší malé kamarádce. Je dobojováno.

Tušil jsem dobrá místa, ale i pro mne to byl šok. Moje zlatá holka s vlající hřívou zabodovala. Při závěrečném dekorování jsme 4x přebírali první cenu. To jsme ještě nezažili. Den dojmů ale ještě nekončil. Po každých závodech se postarám o koně a pak řeším svůj žaludek. Hlad je prevít bez rozdílu příslušnosti k živočišné říši. Hospodský, kde jsem poptával něco k snědku, mi nabídl služby, na ,,divoký západ,“ nevídané. Nejprve byla Laurinka vpuštěna na zahradu, aby se mohla napást pampelišek a ne pást se na rozdupané trávě. Než jsem naplnil útroby pokrmem a uši novými dojmy, začalo pršet. Opět přišel pan hospodský s návrhem. Když se srazí stoly na terase k sobě, šampiónka nemusí moknout a hostům to snad vadit nebude. A tak vznikly další fotky. Kůň v hospodě zírající, kůň a servírka s gulášem, kůň knedlík z talíře kradoucí.

Podtrženo a sečteno. Krásný den, ať už z pohledu Westernového jezdce, zlatohříváka Laury a nebo laskavých diváků. Při takových zážitcích se i čas zastavuje.

Lobo Gris