Lejdy
Bylo pozdní odpoledne a vzduch jako by se dal krájet. Ani lísteček ani stéblo trávy se vánkem nepohnulo. Jenom ryzka s propocenou šíjí pod ospalým jezdcem stoupala úbočím kopce. Les již z dálky voněl pryskyřicí a zval do vytouženého stínu. Po odpočinku toužili oba, kůň i jezdec. I jemu zpod klobouku co chvíli ukápla krůpěj potu a rudá košile by snad snesla i vyždímání. Pojednou zpozorněli oba. Ryzka zastříhala ušima jako-by se ptala. Slyšíš to taky? Tajemné zvuky ustaly, ale po chvíli se ozvali znovu. Tentokrát trochu hlasitěji. Jezdec stiskem kolen pobídnul koně a klusem se blížil k lesu. A bylo po záhadě. U paty silného smrku seděla asi padesátiletá žena a hlasitě plakala. Jezdec vedle neznámé ženy seskočil s koně a trochu nesměle se zeptal:"Odpusťte paní smím vám nějak pomoci? Nebo jste se stratila?" Žena si protřela oči,usmála se a řekla:"Víte,já tu chodím často, ale před mojí bíglicí Lejdy vyběhnul zajíc a to ona se stratila. Já bez ní domů nechci a mám strach že se stratila nadobro. Už je to dobrá hodina co ji volám a nic." Opět se objevily slzičky. Jezdec přehazujíc otěže přes zlatou hřívu prohodil:" Myslím že nebude tak zle. Ta vaše Lejdy vás už jistě také hledá. A pokud vím jsou na téhle straně kopce dvě cesty co by vrstevnice. Zkusíme je tak kilometr na každou stranu prozkoumat. Vy tu počkejte ať se nemusíme také hledat." Švihem se vyhoupnul do sedla a tiše písknul. Ryzka naskočila do cvalu a již tepala kopyty prach první cesty. Bylo vidět že má z pohybu radost. Něco se dělo a ona je při tom. Po pár minutách zvolnili tu divokou jízdu a bylo na čase. V ústrety jim přibíhal kňučící psík. Jezdec otočil koně a přes rameno pobízel tu malou hromádku neštěstí:" Tak pojď ty tulačko, ty jedna Lejdy." A jaké bylo uvítání ? Paní i přes protesty svého chlupáčka vzala do náruče a skoro to vypadalo že jej umačká. Jezdec i ryzka využili té dojemné chvíle a tiše se vzdálili. Jen teplo u srdce zůstalo. To teplo které zná jen ten kdo má rád čtyřnohé přátele.
Lobo
