Psí oddanost
Psí oddanost
Přiznám se bez mučení – učaroval mi. Když jsem jej uviděl poprvé, byla to tříměsíční kulička s blankytně modrýma očkama. Tlapičky se mu třásly a jako rotvajler rozhodně nevypadal. To maminka ano… V rukou mi vrněl a voněl tak jak voní pejsci. Senem a čímsi co Vám rozechvívá srdce… A tehdy jsem mu dal první slib. Malý bratře psí krve, pojď se mnou a já tě budu celý tvůj život zahrnovat přátelstvím. Náš první boj se odehrál v domovních dveřích. Žena po „zaklepání“ kolenem otevřela, a po slovech, ,,nesu ti našeho nového kamaráda“, jsem jí psíka vložil do dlaní. To bylo samé pozor, pozor, nespadni… Ale ani jednou pes do domu a já z domu, jak jsem slýchával po celý rok… Naše děti byly radostí celé pryč a o Barta se ucházela celá moje rodina.
Proč zrovna Bart? To Hvízdavý Dan měl přítele stejných kvalit… Nebo byl stejný tulák jako já? Už nevím, ale co bylo jisté, bylo mé výsadní právo Bartíka krmit, brát ho sebou do práce, na vandry a vykazovat mu místa po mém boku. A tak se stávalo, že jej žena nacházela na sedačce spolujezdce, u televize na gauči nebo v nohách mého spacáku. Čas strávený společně jako by ukoval pouta přátelství a mnohdy vytvářel i tragikomické situace.
Na jednom zimním výletě, to už byl Bartíkovi rok a vážil cca 40 kg, se mu stal úraz. O střep ve sněhu si rozřízl tlapku. Po ovázání kapesníkem, jsem mu dal důrazný povel zůstaň, ženu jsem požádal, aby zůstala s marodem, že se pro ně vrátím s autem. Asi 15 minut jsem běžel pro náš terénní vůz a v duchu přemýšlel, kam zajedeme na veterinu. Jaké bylo moje překvapení po příjezdu na místo rozchodu. Pes nikde, žena nikde, jenom rozdupaný sníh a psí stopy s kapkami krve. Nezbylo mi než se vrátit s autem na původní parkoviště. To už jsem z dálky viděl, jak přes pláně po mé stopě běží Bart s napnutým vodítkem, na něm vlaje moje žena. Váhově to bylo skoro 1:1, ale tahu 40 kg se nedá lehce odolat. To příští léto potvrdili i děti. Při koupání v Labi si úmyslně vybíraly místa, kde jim voda sahala po prsa, a měly radost z obav Barta, který by je nejradši viděl blíž u břehu. Proto jej škádlily a s plácáním rukou do vody volaly: „Barte pomoc, topím se…“ Jak to skončilo? Náš černý parník připlaval k trosečníkům, nekompromisně stiskl zápěstí a jednoho po druhém je vytáhl z vody.
Od malička měl obdivuhodnou starost o mláďata. Ať lidská nebo zvířecí. Kolikrát jsem vysvětloval sousedům: „On ty koťata nežere, on je nese kočce zpátky do košíku, protože se jí rozutekly.“ Snad nejpodivnější pro sousedy bylo soužití našeho psa s malým srnečkem. Kdosi nám jej přinesl v krabici od bot. Krmení vyřešila sousedovic teta koza a zbytek Bart. Nejdříve jej chodil očichávat a jazykem mu masíroval bříško. Poté jej zahradou vodil na ,,pastvu“ a žárlivě jej střežil. A co se spolu naběhali. Kolikrát Bart jako poražený ležel naboku a srneček mu šlapal kopýtky do kožichu a škádlil jej k dalšímu hraní… Ale naše venkovské království dovedl s grácií také chránit. Když nám do zahrady vběhl tulácký pes a začal honit srnečka i mého koně, měl to málem spočítané. Několikrát vytrestal zloděje, kteří se u nás chystali hospodařit. Jeho 60 kg mluvilo za vše. Těmto argumentům rozuměli jasně i tři borci určité pleti s potetovanými pažemi co mi chtěli vysvětlit právo po svém. Jenom co jsem otevřel dveře auta a Bart „promluvil“, byli pryč…
Ale i já jsem jej hájil, když šlo do tuhého. Jednou nás na výletě napadla dvojice Asijských pasteveckých psů, kteří utekli z nezavřeného kotce. Nemít u sebe pistoli, tak možná dnes ani nemám čím psát. Četníci, kteří záležitost řešili, mě zděsili informací, že se jedná o psi, kteří mají zkušenost z ilegálních psích zápasů… Já je střelbou pouze zahnal. Vědět to dřív, nevím nevím. Často slýchám o případech, kdy pes pokouše děti. Mám silnou osobní zkušenost, že z 99% je to vina páníčka, který svého psího druha buď týrá a zlomí, a nebo vyvolá situace, kdy pes reaguje jako pes. Je zatlačen do kouta a nemá jinou možnost volby než se bránit.
Mohu s čistým svědomím říci, že náš miláček Bart se doma nepřezouval, cákal vodu z misky, mnohdy chrápal, trhal čokoládu z Vánočního stromečku, a přesto na něj nikdy nezapomeneme. Pomohl nám vychovat naše děti a všechny nás zahrnoval láskou. A to láskou psí – bez postraních úmyslů… Bez hranic.
Adios mi Amor Bart !!!
Lobo Gris
