Skok z hradní věže.
Od mládí mám rád dobrodružné výpravy za poznáním čehokoliv. Často jsem s kamarádem navštěvoval staré štoly kde jsme fotili netopýry, nebo jsme hledali zašlou slávu na zříceninách hradů a zámků v našem kraji. Tuto sobotu jsme vyrazili na statky zdevastovaný hrad Hartenberg v obci Hřebeny. Chodili jsme tam již jako děti. To se dal obdivovat ještě jako památka na dobu kdy se vše posuzovalo ne jenom z hlediska funkčnosti,ale i estetiky.Naše návštěva již byla ochuzena o prohlídku vnitřních prostor z důvodu propadlých podlah v každém sále.Z hradu se k obloze kromě obvodových zdí tyčila pouze mohutná hradní věž. Tu jsme obdivovali všichni tři. Kamarád Tom,jeho tříletý syn Martin a já. Výpravu doprovázel můj nerozlučný druh německý ovčák Avar. Jako při každém vandru i nyní jsme se věnovali své zálibě,a to focení.Pravda, bylo to trošku náročnější,bylo třeba hlídat Avara, aby jeho tlapky neutrpěli vlivem hromad suti a poházených střepů. Malý Martin byl naštěstí vděčný za vodění za ruku,protože byl brzy unavený. Tak i fotek přibývalo. Zbývala již jen nějaká pěkná fotografie z hradní věže. Vstup do věže byl lemován sutí do výše několika metrů. Veřeje byly již dávno vylomeny. Vstup nebyl obtížný.A tak jsem začal po točitém schodišti stoupat, dávaje pozor na malého kamaráda. Avar šel dva kroky přede mnou.Po levé i pravé straně se pojednou objevili vstupní prostory do sálů. Tom stoupal schodištěm za námi. Slyšel jsem jak říká:" bacha na psa, jsou tu střepy". Říkám já vím a ukazuji Avarovi cestu po kraji schodiště.Tak jsme vyšli jednu,druhou i třetí otočku. Psík nakukoval v každém podlaží do rozlehlých sálů, do některých i vkročil na kraj.A pak se to stalo. V domnění že skáče do místnosti, proskočil oknem...Srdce se mi hrůzou zastavilo. Křičím na Toma:"hlídej Martina". Beru schody po třech a letím ven. Bože prosím dej ať žije...Pak jsem mého Avárka uviděl. Ležel na suti, třásl se po celém těle a pískal strachem. Kleknul jsem si k němu, obejmul jsem mu tu jeho krásnou hlavu a konejšil jsem ho. Pomalu jsem mu prohmatal celé tělo a hledal stopy pádu. Zlomeného neměl nic, pouze odřené tlapky od úlomků cihel na které doskočil. Jak mu pomoci zapomenout na tu hroznou chvíli? Vše co bylo v kapsách k jídlu, našlo nového majitele a vděčného strávníka...Od těch dob jsme ještě mnohokrát vyráželi na společné vandry, ale skok do neznáma můj věrný Avar nikdy nezopakoval...
