Vyklan
Můj děda byl veselá kopa. Žil v podhůří Zdoňovských skal a k přírodě měl jako sedlák velice blízko. Jednou nakládal vůz smrkovými poleny, když si všimnul zajímavého přírodního útvaru. Ze smrkového houští, z kterého koňmo svážel dříví, čněly k nebi pískovcové homole. Stály tam jako němí svědci časů dávno minulých. Zub větru a vody jim dodal omšelou podobu, kterou někteří kryli kabáty z mechu a lesních travin. Jenom jedna homole upoutala pozornost mého dědy. To proto, že opírajíc se o své druhy, stála na špici. A se svojí výškou dobrých deseti metrů nabízela i pěkný pohled do údolí. Na temeno skal se dalo poměrně lehce vystoupat po takzvané Křížové cestě. Naši předci vytesali do pískovce stupně a sroubili schody zdobíce je litinovými výjevy z poslední cesty Krista. Dokonce pod každým obrazem bývala lucernička. Poutníci se měli nač dívat. Přestože Zdoňovské skály každý rok navštíví množství lidí lačných po krásách i dobrodružství, vyklan zůstal tajemstvím mého dědy... I můj strýc si po čase přál opět navštívit "Skály". Do torny uložil svačinu, láhev piva a vesele rozmlouvajíc s "rodinným průvodcem" vyrazil. Kolem poledne překročili mezeru mezi skalními bloky a na jedné homoli se posadili. Pojídajíc svačinu si děda udělal pohodlí a nohou se opřel o vedlejší skálu. Několik zapružení stačilo. Mnohatunový balvan se začal kolébat. Strýc zblednul, překousnul chleba a zasípěl: "Josko, ono se to hlo..." A poučení? I tajemství je třeba ctít. Všichni "postižení" rádi dodali jméno dalšího milovníka skal. Na tento žert vzpomíná již naše třetí generace. Včera za mnou přišel můj dospělý syn a řekl: "Tati s Péťou jedeme na dovču do Adršpachu. Myslím, že se zastavíme i ve Zdoňovských skalách..."
Lobo
