Lobo gris

Znáš-li konec románu,
nechce se ti číst.
Tak jsem dneska po ránu
otáčel jen další list.
Spánek jitro zahnalo
a slyším vítr hor.
Déšť cinká jako čembalo
a ve mně budí vzdor.
Vždyť já touhu v srdci mám
chci do hloubi lesa.
Že prý všechny kopce znám?
i v dešti tam srdce plesá.
Tak aspoň na chvíli
spočinout tam musím.
Honem oblékám si košili
vždyť městem já se dusím.
Tak rozjedem se do dáli
poslušní, jak nás hory volali... :-)

Když jseš právě
natažený v trávě
a slunce svítí
a voní všechno kvítí.
Koník se pase...
a domů odnese tě zase.
Hoď starosti za hlavu
a zapomeň na únavu.
Užívej si jak plují mraky,
těš se z volnosti a pluj životem taky. Emotikona smile

Jsem syt dnů i let

a v očích mám celý svět.

Viděl jsem hřbety vln do nedozírné dálky

koupající se slunce i rybářské bárky.

Písek pouště jak se mění v duny

i vyschlá koryta řek jak starověké runy.

A horstvo tak mocné že oporou bývá

když blankyt oblohy mračno zakrývá.

Tu hroty skal odhalí svůj břit

a rozetnou mrak a vypustí svit.

Tak toulám se krajinou

a naslouchám písni žití.

Nestojím o jinou,

hlavně že slunce svítí.

Hraje mi šumař v korunách stromů

a já mu rozumím - doma jsem, nemusím domů...

Lobo Gris